Po třech letech z VŠ

13. listopadu 2017 v 11:06 | Izzie |  Výlevy mého nepochopitelného mozku
Dnešní doopoledne jsem strávila s tím, že jsem navštívila svůj strarý blog a pročítala si pocity ze své, dalo by se říci, dětství (ani nevím, jestli pořád vím, jak se píší čánky na blog).

Asi bych se měla stydět, co jsem to proboha vyváděla. Ne, jsem na to vlastně pyšná. Měla jsem hezké dětství a i když jsem blázen, a všechny moje pocity byly extrémně zmatené, jsem na to hrdá. Proč se za to stydět, co jsem psala?

Pořád s něčím souhlasím. Pořád nevím, kdo jsem. Pořád nevím, do jakého pohlaví se jednou zamiluju (a už to ví moje mamka s babičkou, a dokonce jedna kamarádka). Pořád se mi hnusí kluci a vlastně tak trochu i holky...

Pořád nesnáším svou druhou, zlou babičku... Ale přežila jsem gympl se svým bratrancem a teď jsem na VŠ, domů jezdím jednou za týden a je mi vlastně fajn. I když se mi, samozřejmě, stýská po mamce s bráškou a babičce s dědou.

Za čtyři roky bez blogu se toho zase tolik nezměnilo, zjišťuji. Jen jsem "zestárla", blog přestal být ještě více populární, odmaturovala jsem a dostala se na VŠ. Nic víc, nic míň.

Pořád, neúspěšně, píšu příběhy... pořád jsem líná... pořád nevím, kdo jsem, jak už pomilonté opakuju.

Zkrátka... Zkrátka po třech letech a z VŠ je stejně všechno stejné...

Možná sem začnu psát častěji, baví mě to...

Měkte se krásně
Izzie
 

Just another try to fail

27. prosince 2014 v 14:00 | Izzie
Zdravím, věrní-žádní čtenáři mého blogu,

Nevím proč, ale nějak jsem po necelých dvou týdech dostala chuť na to, napsat i na blog. Od té doby se i něco málo změnilo, rozhodně víc než za ty měsíce, co jsem nepřidávala nic. Alespoň myslím, kdo by si to pamatoval.

Zbláznila jsem se do Faberry, to jsou, kdyby to nikdo nevěděl, dvě holky z jednoho seriálu, mezi kterými se odehrává velmi dvojsmyslný příběh, který může chápat buď tak, nebo tak. Já ho chápala tak, jak by ho lidé nejspíš měli chápat. Tedy úplně obyčejně, že Quinn Fabray prostě jen chce Finna a pak, že jí záleží i an Rachel, a věřila jsem, že se dá dohromady s Puckem. Finna jsem nějak ráda neměla, i když ten herec zemřel a cítím se kvůli tomu fakt špatně. Každopádně tak před měsícem, možná dýl, jsem objevila jednu fotku a myslela jsem, že bych si našla nějaké příběhy, abych měla, co číst. Jenže místo toho jsem objevila příběhy jiné, tisíckrát lepší právě o výše zmíněné Faberry. Nebudu lhát, že jsem se do toho zamilovala.
Včera jsem začalapsát povídku vlastní, i když Fanfiction víceméně opovrhuji, alespoň do nedávna. Co si budu nahlhávat. Ale upřímně? Kdy jsem naposledy napsala více jak 10 stránek za méně jak dvacet čtyři hodin? To už je hodně dávno.
Netuším, kam to mám věřenit, jestli vůbec, ani nevím, jestli je to dorbý. V angličtině bych asi ješzě psát nezvládla, a pro české povdíky tolik webů asi ani není. Avšak uvidíme, třeba vyjde to, co by mohlo. Jenže jak už značí název, tahle povídka, nebo i pár překladů, o které jsem se pokoušela, abych si vylepšila angličtinu, jsou jen další způsoby, jak selhat.

Jak něco nedokázat.

Mějte se fanfárově a brzy na psanou :)

Izzie

Living next door to...

15. prosince 2014 v 21:43 | Izzie
Název článku nemá žádný význam, snad jen ten, že jsem se zamilovala do písničky Living next door to Alice, kde vážně fandím Sally, ale zpěvákovi/vyprávěči to nějak nedochází, každopádně jsem odbočila, když když není od čeho, protože nemám nejmenší ponětí o čem psát.

Asi bych měla jít spát, ale pravda je taková, že hraju dvě hry a ty mi jaksi "nedovolí" jít spát před tím, než to odehraju (divné a závislácké, že? Dobře si to uvědomuji, tak mi nepište - ti, co sem nechodí - že jsem blázen a měla bych se léčit, nebo přestat hrát).

CHtěla bych psát, ale na to jsem moc líná a vyjímečně nevím co, z důvodu více nápadů (momentálně žádných, ale ještě před pár minutami hodně) ne z důvodu totálního zatmění mé hlavy.

Zítramáme ve škole Vánoční představení, kde hraju Eskymáka/medvěda, vážně super úžasné, ale s tím si nějak starost nedělám, spíě mi starost dělají ty zbývající dva dny - středa + čtvrtek, jo a vlastně zítřejší test z literatury - Národní obrození.

STředa píšeme z Digitální matematiky opakovací test, nejspíš už pololetní (vůbec netuším a neumím to, a už vidím, jak se to zítra všechno naučím) a ve čtvrtek mám referát na fyziku, což by normálně bylo fajnové vylepšení známky, nemít Mrs. Pš, která mi ze života dělá peklo a pokud nepropadnu (jak jinak než z fyziky) tak ještě do čtvrťáku bude.

Nevím, jestli mám psát DPS nebo Magii, asi ani jedno, ale něco dělat chci... možná bych se měla učit to Národní obrození, ale komu by se chtěla rozsvěcet lampička.

Mějte se krásně, skládejte básně, a kdo ví? Třeba za pár dní/týdnů/měsíců opět napíši.


Vaše Izzie
 


Ale tady je...!

9. října 2014 v 9:15 | Izzie |  Výlevy mého nepochopitelného mozku
Ale tady je... tak zatím končí příběh, který teď píšu. Nemůžu říct, že bych byla nějak extra zaseklá, začala jsem včera, po dlouhé době a myslím, že z toho vyšlo něco docela dobrého, ačkoliv je to zatím necelá A4 velikostí 12, kterou brzo změním na 11.
Dlouho jsem nic nepsala, jak sem, tam do svých příběhů... nevím čím to je, pořád chci psát, pořád mě to baví a dokonce na to mám i čas, ale jsem prosě líná...
Včera mi dala jedna profesorka, ta jediná, která na naší škole bere trochu vážně češtinu, lísteček. Lísteček s názvem nějaké soutěže, abych to prá zkusila. Mám poslat příběh, povídku, básničku, cokoliv, ne delší než dvě A4... no a jsme u prvního problému, ono jich je teda víc.
Pokud se dopsaní opravdu ponořím, mám příběhy dlouhé (ty nedopsané) minimálně na 35 A4 velikostí 11! Dala bych tam jen jednu kapitolu, to by docela i šlo, jenže smyslem kapitoly je, že se v další (hlavně u Deníků pražské smetánky) o několik kapitol dozvíte, jak to pokračovalo.
Téma je libovolné, takže to by zase takový problém nebyl, až na to, že kapitolu, kterou právě píšu... no :D nebudu se vyjadřovat, ale posílat jí učitelce, aby mi jí zhodnotila, není asi nejlepší nápad.
Ačkoliv když pominu tuto maličkost, příběhy, povídky, jak jim říkám, na ty mám teď dva nápady, kdybych trochu zapracovala, byly by tu i tři, ale mám takový dojem, že s mým naučeným smyslem pro popis všeho, co se děje a hlavně, jak kdo vypadá, neobstálo by ani tohle na stránku, stránku a půl, řekněme že ty dvě, kdybycž změnšila písmo, s čímž počítám...
Bojím se, nechci tohle pokazit, protože je to, řekla bych, docela i šance... Nejde mi o úspěch v té soutěži, myslím, že na to šanci nemám, ale to, že si můj příběh přečte někdo, jako je ta profesorka, to mi přijde docela fajn. Teď jen vymyslet co.
Mám na to dneska celé dopoledne, nešla jsem do školy. Je to skoro jako být za školou... no, budu to mít omluvený, ale pár lží na to padlo - tátovi ano, protože se teď "snaží", jen pořád neví, jakou barvu mám ráda, co jím a co ne (ano tohle by se dalo odpustit, protože to je složité)... apodobně. Jenže to, co by měl udělat doopravdy, to neudělá nikdy. Mamka jde znovu do nemocnice, takže s ním s bráchou budu samy... někdy přijde babička, což myslím bude v pohodě.
No nic, já jdu přemýšlet, nebo spíš brouzdat po internetu a nedělat to, co bych měla - přemýšet a učit se.


Vaše Izzie



Three years..

11. července 2014 v 14:38 | Izzie
Co se všechno změnilo za tři roky?
Jsem na jiné škole, samozřejmě, zjistila jsem o sobě spousta věcí, pořád se zmítám mezi dvěma světy, spíš třemi... Co dál? Já vlastně ani nevím, ráda bych si řekla, že jsem se alespoň trochu za ty tři roky změnila, ale já ani nevím... Pořád píšu pitomosti, nepřemýšlím nad tím, skládám slova, snažím se tvořit věty, ale nejde mi to a nejspíš mi to ani nikdy nešlo... co na tom že, aví mě to. To vám řekne skoro každý, když se chcete vzdát něčeho, co naprosto milujete, jenže dělat něco jako psaní jen pro sebe je opravdu málo, pro mě určitě.
Každopádně jsem naprosto odbočila od tématu. Před třemi roky a dvěma měsíci bez šesti dní vznikl tenhle blog, tenhle jeden velký blábol. Ujišťovala jsem se, jestli to náhodou nejsou už čtyři roky, přeci jen, že bych ho zakládala až po lázních? Až v sedmé třídě? Ale tak asi ano, v šesté třídě jsme měli na sloh vytvořit blogy (ke konci roku) a to tenhle ještě neexistoval. To si pamatuju.
Co dál, tenhle blog mi rozhdoně "vydržel" (neříkám, že sem aktivně něco přidávám) nejdéle... tři roky. Nepamatuju si to přesne... blog chytracka-kiki jsem měla taky dost dlouho, ale nejspíš ne takhle.
Dříc to byly i moje příběhy, photoshooty, colorky, a různé další blbosti, které prostě k naší "generaci" dětí nebo možná k tomu obodbí těch let patřilo. Samozřejmě, že teď už se sem přijdu maimálně tak vypsat z těch debilních nálad.
Ani nevím, proč sem píšu teď, tady... právě teď... Jsou prázdiny, sedím doma, spíš ležím, nudím se, odpočívám po brigádě, na kterou jsem chodila minulý týden a ještě kousek tohohle. Není to moc, já vím.
Co dál?
Nevím jak pokračovat, takže to prostě nechám být, jako vždy všechno.
Chybí by moje nejpší kámoška, vlastně všechny holky, které jsme za nejlepší kamarádky považovala. Někdy si přijdu neskutečně sama, vlastně i sama jsem, mám "jen" rodinu.



Loučím se a ahoj, jdu doufat, že mi EA zašle demo k TS4, budu stavět domy v TS3, malovat, kreslit, poslouchat seriály, písničky a uřívat prázdnin.
Vaše Izz