(On má) To cho chci - prolog

19. května 2011 v 21:00 | Izzie |  To co chci
Je tu 1. část - Prolog mé knížky, dozvíte se jak všechno začalo a příště, nejspíš za týden by tu mohla být další část, kapitola s názvem 
Naštvaná nikdy nedělám dobrotu, ale poude 1. část - je to dlouhá kapitola.
Takže pusťe se do čtení :)
 
Click na Celý článek

Prolog

Před šesti měsíci

Seděla jsem na střeše školy. Bylo mi skvěle. Seděla jsem na zemi a byla opřená o kamenné zábradlí. On byl vedle mě. Přímo u mě, svou tvář - i když nevím proč - jsem měla na jeho rameni a oba dva jsme pozorovali krajinu.
Bylo to nádherné a to i on. A i když to byl můj nejlepší kamarád, věděla jsem, že ne jen to. Už jen to, že jsem mohla mít svou hlavu na jeho rameni. Nebyla jsem pro něj jen o rok mladší holka od vedle. Byla jsem pro něj něčím víc, i když "jen" nejlepší kamarádka. Bylo po obědě a nám zbívala ještě půl hodina do dalšího vyučování aneb přednášky od třídní učitelky Jak se chovat o prázdninách!
A i když jsme nemluvili, oba dva - jelikož jsem mu to poznala na očích jejichž lesk se odrážel ve flasšce minerálky kterou měl před sebou - jsme se báječně bavili a slova jsme nepodtřebovali.
"Val?" oslovil mě. Okamžitě jsem zvedla hlavu z jeho ramene a pohlédla mu do očí ve kterých jsem se doslova utápěla. Byly modré, ne moc tmavé, ale ne zase moc světlé. Asi jako moře na které jsme se koukali před chvílí. Ale ne břech, ale to když koukáte z pláže tak doprostřed. Krásně safírové. A byly nekonečné. Stejně jako Pacifik.
"Hm?" řekla jsem bez duchu a opět jsem se utápěla v těch nádherných očích. Zavřela jsem svoje oči a pohnula jimi o kousek dolů. Neměla jsem to dělat, oči mi spočinuly na ještě krásnější - pokud to vůbec šlo - části těla.
Jeho rty. Plné, ale přesto byl hubený. Právě teď se jemně usmíval, byl něžný, pozorný a jeho rty o tom moc vypovídali. A i když právě mlčel já jsem poznala co si o sobě myslí. Dobře, ne tak docela, ale poznala jsem, jaký je a i když ho znám víc jak sedm let jeho rty mi prozrazují ještě víc.
Opět jsem s velmi velkými potížemi odtrhla oči a ty pro změnu spočinuli na jeho vlasech. Pro ty pro které jsem měla jen tři slova. Nádherné, nádherné a nádherné. Moc velkou fantazií nemám ale jinými slovy - slovem - se popsat nedají. Má je blonďaté, trčí mu do všech stran a nejradši se v nic prohrabuji. Má je tak akorát dlouhé, tmavě blonďaté a skvělě se hodí k modrým očím.
Už mě neoslovil opět se opřel a jeho ruka spočinula na mém rameni. Dvakrát jsem se nedala pobízet a zase jsem se o něj opřela. I když jsem mu neviděla do obličeje pozorovala jsem jeho odraz.
Rty měl rovné ale myslím, že naznačující usměv. Oči měl světlé což znamená, že není naštvaný. No vlasy měl jako vždy, nos byl uplně normálně. Byl nádherný. A to nemluvím o jeho těle.
Byl svalnatý ale přesto štíhlý. Sportoval, hodně serfoval. Ale přesto měl oprvdu svaly. Na sobě měl černé tričko s bílými nápisy přes sebe. Modré džínsy a černé boty.
Prohrábl se mi ve vlasech, pak jeho ruka uhlazovala moje zrzavé konečky vlasů. Otočil se ke mně a těmi jeho safírovými očky mě pozoroval. Po pár vteřinách jsem začala rudnout a jeho pohled jsem vycítila. Otočila jsem se k němu a navzájem si koukali do očí. Bylo to kdo z koho. Už jsem to nevydržela a o malý kousek jsem očimi pohnula. Přiblížil se ke mně o trochu víc a místo třiceti centimetrů nás dělilo asi pět.
Opět jsme se pozorovali a potom zmenčil i tu malou vzdálenost a přitiskl jeho rty na mé. Bylo to úžasné, už jeho dotyk se mnou dělal mnoho a tohle bylo…
Nedalo se to popsat. Nejdřív mě líbal pomalu - co na to řeknu - ale když jsem ho objala okolo krku nepřestal, propojil do líbání svou fantazii a naše jazyky se setkali. A potom se ode mě odtrhl a začal na mě nesrozumitelně řvát. Nebyl to ale jeho hlas, mě došlo že tohle byl jen jeden velký…

"Sen."
Vykřikla to nahlas. Opravdu to nebyl hlas Willa - jejího nejlepšího přítele - ale hlas učitelky, který ji probudil do reality z tak dokanlého spánku a ještě lepšího snu.
"Děkuji, že jste nám objasnila situaci, slečno Deasová," řekla učitelka a Valerii došlo, že má obrovský průšvih.
Usnula o hodinu biologie a to co se stalo - tedy vlastně co se nestalo, ale zdálo se jí - byl jen sen, vysněný sen. Nádherný, že by nikdy nevěřila, že se to může stát - nebo alespoň jí.
Rozhlédla se okolo sebe. Byla ve třídě, seděla v poslední lavici a všechny páry očí na ni hleděly. Kromě jeho, ty dvě krásně safírová očka na ni jediné nehleděly a pracovaly na úkolu, který dostali žáci na začátku hodiny.
"Žákovskou knížku na stůl," vyprskla na Valerii učitelka. Ta poslušně zalovila v tašce, vyndala tu vzácnou knížku v zeleném obale - její nejoblíbenější barvě - a hodila ji na stůl.
Když si Valerie sedla opět na místo, učitelka ještě chvíli chodila po tříde než konečně usedla za katedru. A vybíraladalší nebohé oběti - jak ke zkoušení tak k napsaní poznámky.
Opravdu. Tahle učitelka byla proslulá tím, že každou hodinu rozdala alespoň jednu poznámku - a to se stalo málokdy - a proto i nejchytřejší studentky ze školy jako Valerie - noslily domu poznámky.
Žáci už otočili svoje hlavy k úkolu, který dostali a přestali věnovat pozornost Valerii. Teď na ni, ale prozměnu, koukali ty jeho oči. Modré oči, světlé, ale ne moc světlé, ale ani ne moc tmavé, ve krerých se doslava utápěla. Chvilku do nich duchem nepřítomna hleděla, a Will hleděl do Valeriiných zelených očí.
Pak se, ale jejich oční kontak přerušil, odtrhl od ní pohled a opět sklpoil hlavu k práci. Teď se, ale Valerie, chtěla vrátit k tomu snu. Na první "pohled" se jí zdál divný, to, jak ona usoudila, nebyl. Will byl - a hlavně pořád je, a ona doufá, že i bude - její přítel, ale to co "cítila" v tom snu a hlavně po probuzení - výmkou toho, že má poznámku - bylo něco, co se nedalo popsat.
"Až dokončíte práci, vysvětlím vám jak to ve skutečnosti bylo s…" to byli slova, která řekla ještě učitelka a hlavně ty slova, které Valerie ještě vnímala. To o čem se učili nevnímala, ale jako nejbystřejší a nejlepší studentka si opsala z tabule, ale to jestli tam měla hrubky nebo nějaké blbosti, nevnímala.
Na tom snu musela být nějeká část pravdivá usoudila Valerie jelikož ona, ta, která se ještě s nikým nelíbala, nebyla schopna něco takového vymyslet. Dokonalý polibek od jejího nejlepšího přítele.
Ale teď, teď bylo všech jinak a ona se musela zamyslet, vždyť její nejlepší přítel má přítelkyni. Emily De Burne. Bývalou hlavní roztlěskávačku, nejlepší roztleskávačku hned po Valerii vůbec, teď ale na drogách a s deseti kluky na každdém prstě.
To, ale Will nevěděl, šťastně s ní chodí.
Valerie se peřstala zaobírat Willem a ještu tu hodinu a tu samou minutu si slíbila jednu věc, Willa získá, i kdyby to byla ta poslední věc co uděla, Získá ho, a kdo ví, třeba z toho bude i něco víc, než jen pomsta. A dává to vůbec smysl?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Markétka | E-mail | 27. května 2011 v 8:27 | Reagovat

tento příběh je moc úžasný,ta holka co to psala se divim že není spisovatelka.má moc dobré myšleni.chvalím moc moc.

2 Anonym :D | 12. června 2011 v 18:55 | Reagovat

Je to uplně nádherný...šikulka :D

3 Izzie | Web | 12. června 2011 v 19:03 | Reagovat

[2]: díky Kat :D
sorry za odtajení identity :D :D :D

4 MagicLilith | Web | 5. července 2011 v 23:04 | Reagovat

Jako a pokráčko ?

5 izzie | Web | 20. října 2011 v 8:22 | Reagovat

Víš pokřáčko shem sem chtěla dát, alenemá cenu psít to pro mé dvě kámošky, kterým to můžu napsat na mail ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.