Tajemství pod mořem - 1. kapitola, část 1.

2. září 2012 v 20:00 | Izzie |  Tajemství pod mořem
Je mi to jedno, že tady není nikdo, kdo si to přečte, je mi jedno, že to sem přidávám, jenom proto, abych se nenudila a připadala si užitečná, jsem to já, je to moje součást a miluju svoje knížky a nestydím se za to.
Ne, nemusíš to číst, já tě nenutím.

1. kapitola - Melissa

Vítej Melisso, De La Vinnter


Vyzvedla jsem si oběd a rozhlédla jsem se po celé veliké jídelně Hamiltnovy střední školy, ve městě San Jose, státě Kalifornie. Vždycky jsem si myslela, že stát celebrit je úžasný a nádherný, ale pravdou je, že vlastně není o co stát.
Tahle škola, tohle město, má být prestižní. Avšak studenti si v téhle soukromé škole platí předražené obědy, vytahují se s novými značkovými tričky, bohatými rodiči a dohadují se, kdo má větší kapesné.
Já se do San Jose přestěhovala před necelým týdnem, dneska jsem po prázdninách, jako ostatní, poprvé ve škole.
Ale ne, já nemůžu nastoupit jako ten ubohý osmák, co je tu pro něj všechno nové. Já musím chodit do třídy s těmi, kteří si tu protrpěli společné dva roky až do prváku… a já mezi ne musím nastoupit - zrovna teď.
Abych to dokončila, rozhlédla jsem se tedy po jídelně. Židle byly barevné - u každého stolu jinak. Stoly neoplývaly zrovna novotou, ale byly na nich bílé ubrusy s barevnými puntíky.
Chtěla jsem zaujmout nějaké volné místo, klidně i samotná na místě u koše, ale i to bylo obsazené a já přemýšlela, kam si sednu.
Nakonec mě i učitelka nabádala, ať už tady nevystávám. Chtěla jsem jí odvětit, že nemám na výběr, ale všichni učitelé tu věděli, že já jsem ta šprtka s tím dokonalým průměrem na všech školách, které jsem za posledních deset let "navštívila". A že jich není málo.
A pak jsem ho zahlédla, volné místo… Jako by zářilo, nikdo si na něj neodvažoval sednout.
Namířila jsem si to přes celou jídelnu až ke stolu s černými židličky - i ta barva mi mohla napovědět.
Jejich stůl měl i jiný ubrus. Z těch dívek vyzařovala autorita, na svých tácech měli naprosto stejný oběd, všechny se ho nedotkly. Šklebily se na sebe a byly otrávené. Čekaly na někoho, kdo udělá nějaký trapas.
Sedla jsem si tedy na tu černou židličku. Celá jídelna ztichla. Nejspíš se na mě podívaly.
Nevnímala jsem to, připravila jsem si příbor a chtěla se pustit do jedení salátu s kuřecím masem a sýrovým dipem.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a nevěděla jsem, co po mě všichni chtějí sakra.
Já si tedy prohlížela je. O pár stolů dál, s červenými židličkami, seděli nějací vymaštěni. Byl to zrovna stůl u odpadkového koše, ale je to nezajímalo.
Dále tu byli něco jako hipíci, šprti, gymnastky, gotici, surfaři, lidi, co se chovají jako děcka, lidi, co berou všechno vážně, herci, zpěváci a sportovci.
U toho stolu jsem se zdržela nejdéle. Byl tam jeden černovlasý kluk, nevypadal vůbec špatně a něčemu se smál. A vedle něj sedě on.
Smáli se spolu. A on byl ta nejnádhernější bytost jakou jsem, kdy potkala.
Měl špinavě blonďaté vlasy, na tu dálku jsem nerozeznala přesnou barvu očí, ale zdály se mi takové modré, možná hnědé. Opravdu to nebylo až tolik poznat. Neměl vůbec ostře řezané rysy, nebyly tvrdé. Jeho nos nebyl veliký ani malý, neměl žádný trapný tvar, byl přesně tam kde být měl.
A pak jeho rty, dokonale plné, vypadalo, že na nich nemá žádné strupy a sloupnutou kůži. Zdály se naprosto jemné a určitě hladké na povrch.
Nakonec jsem očima v rychlosti přejela na ty dívky, co jsem si k nim přisedla. Nevypadaly nijak přátelsky, ale všechny byly moc krásné. Naproti mně seděla blondýna. Měla klasické lokny, modré oči, jemné rysy, dokonalý obličej bez jediného pupínku. Mohlo jí být tak osmnáct, míň ne.
Vedle ní seděla dívka pomalu na chlup stejná. Ale dvojčata to nebyly. Měly naprosto stejné vlasy a jak to bývá ve filmech, nejspíš stejné nosy. Obličej měly každá jiný a jiný odstín pleti.
A třetí dívka nebyla nějak výrazná, měla zrzavé vlasy, ale ne svítivě, zelené oči a byla taky krásná, ale ne tolik jako ostatní.
A potom ta dívka, co seděla vedle mě. Vyřazovala z ní prazvláštní energie. Měla černé vlasy a od těch dvou dívek se značně lišila. Ne, že by nebyla krásná, útlá v pase, s úžasným obličejem, krásným nosem a dokonalým tělem. Ona byla něco víc, něco…


nebudu se vás ptát, jestli se vám to líbilo, je to vaše věc a moje dílo, na které jsem řekal bych právěm hrdá.
Možná je to dětské, ale lépe bych to nenapsala a nenapíšu.

Mějte se nádherně
Týnuše - Izzie

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.