Listopad 2012

Den, kdy se zase smutek vrátí k nám - respektive ke mně

29. listopadu 2012 v 20:00 | Izzie
Den, kdy se zase smutek vrátí k nám... vedlejší věta přívlastková, protože se musíte zeptat jaký den?, poněkud matoucí co? Já si to tak nějak nemyslím, češtinu miluju a podle naší třídní, která mi dala na opravném zkoušení ze trojky čtyřku, (vedlejší věta vložená, abyste rozuměli) mám na český jazyk talent, zvlášť, co se týká vedlejších vět a větných členů.
Ale to není vůbec to, o čem jsem chtěla psát.
Den, kdy se zase vrátí smutek k nám - respektive ke mně, je prostě něco, co se každopádně stane.
Vážně! Dnešní den jsem byla poněkud veselá s výbornou náladou, což u mě nebývá moc zvykem, zvlášť, když se pořád musím trápit pohledem na jednoho nejmenovaného kluka (který sedí o jeden nejmenovaný předmět přede mnou), ale dneska to tak nebylo. (Upraveno, už to tak není :))

Vstala jsem s naprosto výborným pocitem za zvuků Šrouby a Matice, zapnula jsem písničky o mobilu a tancovala, ano v půl šesté ráno jsem tancovala, i když vlastně nesmím, tancovala jako naprostý blázen, dělala úkol z přírodopisu, který jsme měli pouze dva, a proto jsem si vysloužila jedničku (poměr důsledkový, ano asi vás tím otravuji, ale vlastně se učím - poměr odporovací, alespoň myslím - zase jenom podle spojovacích výrazů se to určovat nedá, protože jde taky o význam věty :D), a měla se prostě fajn a to nejen z důvodů toho, že on nebyl ve škole!
Když jsme šly ráno do školy, moje nálada se poněkud zhoršila deštěm, šlápnutím do louže, do bahna a vybitím baterky, poté rozbolením hlavy a podobnými věcmi, ale vlastně jsem z toho vyšla dobře, protože teď si tedy prozpěvuji, mám se perfektně, dělám češtinu, myslím si o naši třídní svoje, příležitostně čti již třetí díl jedné knížky a hlavně si znovu a znovu pouštím dokola ty samé písničky!
Den by prostě nemohl být úžasnější.
Vím, že tahle moje nálada nevydrží věčně, už jenom protože, že ho zítra zase uvidím, ale i tak se budu snažit (s nabít mobilem a se Šrouby a Matice) zvládnout zítřejší den a doufám, že si mi to podaří. Je přeci jenom pátek a já už nechci prožívat další depky nebo tak něco, jak říkají Madrage, jsem časy kalený, ne? Tedy ne, že na mě by to zrovna platilo. :D
Mějte se úžasně lidičky a hodně štěstí. (obě věty jsou hlavní, poměr slučovací :D - ne, nemohla jsem si to odpustit :D)
Vaše Džajna Dževil,
která se už konečně rozhodla,
kterou přezdívku bude používat

So, who am i?!

14. listopadu 2012 v 20:30 | Izzie |  Výlevy mého nepochopitelného mozku
Každý týden, každý den a víceméně každou hodinu matematiky, o kterou se nudím, a před spaním sama sobě položím jednu jednoduchou a krátkou otázku.
Kdo vlastně jsem?!
A já na ní prostě neznám odpověď. Všechno se zdá být tak začerněné.
Je mi čtrnáct let, chodím do deváté třídy, čekají mě přijímačky, rozloučení s "již" třetí částí mého života (batolecí věk, školka a teď základka) a já nemám vlastně žádné ponětí, kdo skutečně sem a co vlastně chci.
Baví mě psát, baví mě chemie, baví mě herectví, láká mě filmařina a novinařina, dokonce i právničina a i, i když mě do toho nutí člověk, kterého opravdu nemám ráda, dělat v lékárně - tedy jako míchat ty léky, nebo co já vím.
Dokonce mě baví i ta matematika, o které se v hodinách nudím a snažím se usnout, a donedávna mě bavila i fysika (jak píše Karel Čapek ve svém díle Krakatit), což je moje další vášeň. Čtení, sledování a vymýšlení nejrůznějších příběhů.
Jediné, co asi můžu říct, že pro tento týden - možná měsíc - mě ze všech těhle věcí baví nejvíc herectví.

Ale na otázku toho kdo jsem, si dá odpověď i jinak, tedy naše osobnost.
Již od školky, možná i od doby, co jsme se narodili, jsme se někam zařadili, získali jsme takzvanou škatulku a od té doby, alespoň já to tak vnímám, patříme.
Problém je v tom, že i když ve třídě vím kam patřím (někdy mezi ty naprosto neoblíbené a někdy naopak se i sblížím s těmi oblíbenějšími, čili jednou nohou stojím tam a druhou tam.)
A pak je tu i to očividné, životní, zaškatulkování. Někdo si mezi tím představí jedno, někdo druhé, ale já pod tím vidím, jen jedno.
Výběr životního partnera.
Vím, že si tohle přečtou nejspíš jen mé dvě kamarádky (jedna nejlepší a druhá, asi prostě jen kamarádka), ale já už se z toho musím někde vypsat, i kdyby to mělo znamenat to, že se semnou nadobro přestanou kamarádit, je to totiž můj život.
Takže asi začnu od začátku.
Celou poslední dobu mého života, jsem si začala uvědomovat, že jediné na čem i opravdu záleží, je dělat lidem radost. Což se mi doufám zatím daří.
Jenže moc dobře vím, že přijde den, kdy to tak nebude. Můj děda, můj milovaný děda, nenávidí určitý druh lidí, a i když, jak už jsem psala, tohle "přiznání" bude znamenat, že mě přestanou mít všichni rádi, klidně to risknu.
Člověk by se totiž neměl bát a pokud nepatřím mezi tu devadesáti procentní většinu, je mi to vlastně úplně jedno.
Jsem to já, možná jsem těch deset procent, (čili homosexuál pokud to ještě někomu nedošlo) nebo to druhé, je mi to vlastně úplně jedno.
Já si tohle myslím, hnusí se mi kluci a vlastně i holky, jsem to já, píšící příběhy, milující herectví, chemii, matematiku a mnoho dalšího.
A možná tohle není ten samý článek, jaký jsem chtěla napsat, ale pointa je stejná.
Pořád ještě nevím, kdo jsem a vlastně mám i čas to zjistit. Jsem to já, je to moje součást a i když odhalení toho, kdo jsem bude třeba i bolestivé (hlavně pro mě) je mi to jedno. Od teď opravdu ano.

"Takže kdo jsem? Jaká je moje osobnost?"
Možná normální, možná ne, ale důležité je, že jsem to pořád já, i když deseti procentní nebo devadesáti, jsem to prostě já a jsem ráda, že už jsem se konečně mohla někam vypsat, někomu se svěřit - i když jen blogu.

Vaše Týnuše - Izzie - Džajna Dževil
Zkrátka JÁ

PS.: Vy, kteří si to čtete, hlavně vy, kteří mě znáte ve skutečnosti, chápu, že si o mě budete myslet své a já chci říct, že mě to trošku i mrzí, ale prostě jsem to já, jak už jsem mnohokrát zmínila. Pořád stejná kamarádka, i když už se mi možná trochu ulevilo.