Prosinec 2012

What do you see?

17. prosince 2012 v 20:19 | Džajna Dževil |  Výlevy mého nepochopitelného mozku
Nic! Ne vážně, vidím naprosté nic.
Možná tenhle článek píšu jen proto, aby na můj blog přišlo víc lidí, nebo jsem prostě jenom totálně zoufalá z tak blízko budoucnosti - příštích čtyř, spíše jen tří, dnů.
Zítřek - zkoušení z češtiny, přírodopisu, nejspíš píšeme z němčiny a určitě píšeme pololetní písemku z matematiky.
Středa - měla jsem být zkoušená z dějepisu, ale naštěstí máme nějaký projekt, takže snad středa i čtvrtek už tak hrozné nebudou.
No a nakonec i ten čtvrtý den, pátek. Ne, opravdu nemám strach z konce světa - to je asi to poslední, co mě trápí.

Ale to jsem naprosto odbočila od tématu. Takže, co vidím, když zavřu oči?
Popravdě, naprosto nic, vidím jen naprostou černotu a vím naprosto přesně, že to není mou mizernou fantazií - tu mám totiž, alespoň podle mě, velice na vysoké úrovni.
Takže pomiňme tu naprostou černotou, kterou vidí naprosto každý a ponořme se do mé fantazie a do mé mysli, do té skutečné, ve které se bijí dva naprosto rozdílné temperamenty - Sangvinik s flegmatikem b jednom a cholerik s melancholikem v jednom, do toho se občas přidá slečna puberta, paní dospělost a mé nesmělé dítě a jsem z toho já!
Takže pokud se ponořím do této naprosto složité mysli, na jednu stranu vidím sebe na střední škole, jak se jako první umístím na těch přijímačkách, vidím se na prknech divadla nebo někde v chemické laboratoři.
Ale na tu druhou stranu se vidím zítra při zkoušení z češtiny, jak mi dá třídní pětku z toho zkoušení, nebo se vidím až o prázdniny otevřu katedru a uvidím tam pětku, čtyřku nebo trojku z fyziky a budu vědět, že můj nejbližší sen - gympl - můžu hodit do koše.
Také se vidím na taneční soutěži, které se účastní větší část naší třídy.
Vidím postavy svých knížek, vidím divadlo (můj skutečný a největší sen), vidím mnou vydanou knížku, vidím se hrát a zpívat na podiu - a to je asi ten největší problém. Můj největší zkrat, moje největší slabost.
Vím jistě, že jsem v dubnu zmiňovala, že naše škola pořádala Divadelní a taky jsem jistě psala, že jsem se nabídla třídní, že si to vezmu na starost.
A to je asi ono.
To je to, co vidím, když zavřu oči a otevřu mysl. Vidím to zklamání. Zklamání v sobě.
Teď naše třídí zkouší na taneční soutěž, plánují tu vcelku oblíbené holky ze třídy, ale když jsem něco plánovala já (a ze začátku to vypadalo opravdu slibně) tak to nevyšlo.
To je to co vidím, to co mě bude vždycky trápit, to zklamání, že jsem nedokázala něco, na čem mi záleželo, na čem m pořád zaleží.
Na jednu stranu se mi chce věřit, že to třeba vyjde letos, že vytisknu ten - již opravený - scénář, určí se hlavní role (na jednu stranu doufám, že to budu já) a bude se pravidelně zkoušet, samozřejmě tak, aby to všechny bavilo.
Jenže vím, že tohle je jen sen mé pomatené mysli, Pomáda-alá-naše třída zůstane totiž jen zklamáním.


Ale abych tady nemluvila jen o tom špatném. Když tohle totiž všechno pominu, vidím opravdu sebe na tom podiu s vydanou knížkou a mám se spokojeně a to se, doufám, jednou stane. (přinejhorším budu nějaká češtinářka a budu vymýšlet nová pravidla pravopisu :D)

Tak se mějte milánkové, doufám, že se máte líp a raději moc oči nezavírejte, nemyslete a užívejte si přítomnosti - ať si užívá alespoň někdo z nás.

Vaše
Džajna Dževil

Tajemství pod mořem 2. kapitola - 1. část

14. prosince 2012 v 18:29 | Izzie |  Tajemství pod mořem
A do třetice všeho dobrého, ale tentokráte Tajemství pdo mořem - 2. kapitola, první část.
Doufám, že se vám bude líbit.


Rodiny se společnou minulostí - 1. kapitola, 2. část

14. prosince 2012 v 18:29 | Izzie |  Rodiny se společnou minulostí


Vím sice, že toto stejně nikdo nečte, ale i tak přidávám další část mé povídky. Jsem na ní docela pyšná a jsem ráda, že jsem se pustila do psaní této povídky, protože… nevím, zkrátka asi proto, že mě to baví.


Rodiny se společnou minulostí - 2. kapitola, 1. část

14. prosince 2012 v 18:29 | Izzie |  Rodiny se společnou minulostí
Dneska přidávám ještě jednu část své povídky, abych si asi opět připadala o něco užitečnější, i kdy to jsem dneska myslím zvládna, protože jsem dostala tři jedničky :)
No každopádně, pokud se vám líbili psolední dvě částí, první kapitola, pusťtě se do čtení druhé kapitoly.

Psychika na druhou, aneb když člověk prostě neví...

13. prosince 2012 v 20:33 | Izzie |  Výlevy mého nepochopitelného mozku

Nevím, čím to…
Nevím, zda-li je to tím, že jsem dneska celý den seděla téměř přikovaná k modrému prkýnku, který se za celý den stalo mým obrovským přítelem - nebo alespoň přítelem mé zádní části těla - nebo zda-li je to otázkou Kdy se uzdravíš? - upřímně, to je jako by se mě někdo zeptal Kdy plánuji spadnout ze židle… zkrátka, nelze přesně určit čas, nebo zda-li je to mou dlouhou koupelí, při které jsem si zpívala a přemýšlela, jak to všechno bude, jestli se dostanu na gympl a co bude tam?, jaké to bude za rok, kdy mě bude čekat každý den telefonát s otázkou no prosim tě, Kristýno, co si v té škole zase vyváděla, Adámek nám něco naznačoval!......
Nevím, zkrátka nevím.
Prostě jsem z toho všeho dostala takový divný pocit v břiše, který ale klidně můžou způsobovat i mé žaludeční potíže… Zkrátka, asi už se poněkolikáté opakuji, nevím.
Mám naprostou psychiku, ve které, jako vždy, spolu bojují mé dvě já… jednomu je vše ukradené a dělá si ze sebe legraci, spíše takovou tragi-legraci, no a tomu druhému… ostatně jako vždy. Zaobírám se otázkami, přemýšlím, nechápu se, lituji se, trápím se, nic mě nenapadá.
Ale dneska…, dnes je to, podle mě, o něco jiné. Takové moc otevřené, vždycky jsem měla strach, jestli se dostanu na gympl, jak to bude se známkami, co se stane, když se nedostanu na střední školu… skončím v Bille? Budu všem pro smích?, zkrátka dneska to tak není. Popravdě, dneska je mi to všechno úplně ukradené a to je to, co mě nejvíc děsí.
Protože, dneska jsem se prostě přistihla - právě v té vaně - že je pro mě takovou určitou samozřejmostí, že se na ten gympl dostanu, jako bych se už viděla přijatá na tom prvním místě… Taková jsem prostě nikdy nebyla…
Asi si teď říkáte, že jsem někdy blázen… Proč si stěžovat? Mám v sebe důvěru, a to je asi to důležité, ale ne to není, alespoň né pro mě.
Jenže to není všechno, vidím se na tom prvním místě na tom lejstru s tím papírem o přijetí, ale zároveň se vidím jako uklízečka záchodů, což by mi na jednu stranu opustilo od několika problémů.
Právě od slov Adámek něco naznačoval… co si v té škole prováděla, Kristýno?... jak to, že už jsi zase nebyla ve škole?... jak to, že máš čtyřku z geometrie?... prý si zase necvičila na tělocviku… Zkrátka se bojím těchto vět, bojím se toho "Adámka", mého bratrance, bojím se, že to bude jako v těch filmech.
Oblíbený šprt hrající fotbal, můj bratranec, a neoblíbená tlustá nicka, já!Všechno mě to tak štve, na jednu stranu se strašně moc těším na gympl, na to, až vypadnu ze základky, na 15. leden, kdy bude pedagogická rada, ale zároveň se na tohle netěším - mimo té pedagogické rady.
Chápu, že z těchto všech vět a složitých souvětí máte těžkou hlavu - já taky, chápu, že je asi nemůžu pochopit ani já - stejně jako mé zmatené myšlenky…
Takže tím zaobíráním sebe samé raději skončím, půjdu se pořádně vyspat a budu se snažit být tou úžasnou šprtkou Týnou.

Vaše zmatená
Džajna Dževil

Proč ne?

11. prosince 2012 v 20:30 | Izzie |  dessy blogu


Proč ne, že?
Ne, tím chci říct, že jsem si zase zahrála na dobu, kdy jsem svůj blog (spíše tisíc blogů) prožívala a donekonečna tvořila spoustu grafiky a víceméně každý den měnila design. To samozřejmě teď nemám v plánu, ale vytvořila jsem jeden nový, který mě, myslím, vystihuje ještě víc, než ten předchozí a mě osobně se i víc líbí, protože je tam zkrátka všechno, co miluju, plus jeden citát, který mě osobně poslední dobou dost vystihuje. A navíc, na tomto desu je prvně v historii použita má nová a dosti originální přezdívka - Džajna Dževil/což samozřejmě neznamená, že se párkrát - a omylem, samozřejmě - nespletu a nepoužiji Izzie - přeci jen, i-am-i-izzie (já jsem já, Izzie).
Tak se mějte hezky.
Vaše věčně upovídaná, milující, píšící a hlavně
Džajna Dževil

Rodiny se společnou minulostí - 1. kapitola, 1. část

2. prosince 2012 v 11:00 | Džajna Dževil |  Rodiny se společnou minulostí

Když se tak zamyslím... Co mě vlastně napadne?

Že tenhle blog mám stejně úplně naprosto k ničemu, že sem nikdo nechodí a že mé "spisovatelské nadání" není zase až tak velké, vždyť jsou lidé, co podle mě píšou hůře jak já a mají u každého článku třeba dvacet komentářů.

Takže čím to vlastně je? Každý den se přihlásím na blog, kde se mi ukáže, že můj blog večer navštívilo 0 lidí.

V jednu chvíli mě to příšerně naštve, ale pak si uvědomím, že je to stejně naprosto jedno, pasní mě baví a proto, protože je to moje součást, jsem přidávám další mojí knížku.

Rodiny se společnou minulostí.

Co tak o tom říct?

Je to taková slátanina na způsob hry, na kterou jsem si hrála jako dítě, Cest domů, Romeo a Julie a samozřejmě je v tom také mé myšlení - jak úžasné, co?

Ne, tím chci asi říct, že jsem na tuhle knížku fakt hrdá. Samozřejmě vím, že většinou už dneska nikdo nečte zamilované dívčí románky, co stejně dobře dopadnou (asi jsem se měla narodit o dvacet let dřív), ale i tak tohle je jediný způsob psaní (i čtení), který mě baví a je mi úplně jedno, že to nikdo nechce číst.

A teď se konečně dostaneme k ději.

Nekonečně mnoho postav, dvě (respektive a víceméně tři) rodiny, se navzájem nenávidí, ale samozřejmě jejich děti (jedny z jejích dětí) se do sebe zamilují.

Intriky, pomluvy, láska a šťastný konec.

Takhle by se asi dala charakterizovat moje nová knížka.

Zaujalo vás to?

Asi ne co, ale i tak to sem dávám. :D


Tajemství pod mořem 1. kapitola - 2. část

1. prosince 2012 v 19:00 | Izzie |  Tajemství pod mořem

Co k tomu, snad možná jen to, že jsem se konečně rozhodla uveřejnit další část své "veleknihy", asi proto, abych si snad, alespoň trošku, připadala užitečná.
Což je poněkud složitá věc, ale co na tom, psaní miluju, baví mě a proto, to sem dám :), i když to nikdo nečte.