Rodiny se společnou minulostí - 1. kapitola, 1. část

2. prosince 2012 v 11:00 | Džajna Dževil |  Rodiny se společnou minulostí

Když se tak zamyslím... Co mě vlastně napadne?

Že tenhle blog mám stejně úplně naprosto k ničemu, že sem nikdo nechodí a že mé "spisovatelské nadání" není zase až tak velké, vždyť jsou lidé, co podle mě píšou hůře jak já a mají u každého článku třeba dvacet komentářů.

Takže čím to vlastně je? Každý den se přihlásím na blog, kde se mi ukáže, že můj blog večer navštívilo 0 lidí.

V jednu chvíli mě to příšerně naštve, ale pak si uvědomím, že je to stejně naprosto jedno, pasní mě baví a proto, protože je to moje součást, jsem přidávám další mojí knížku.

Rodiny se společnou minulostí.

Co tak o tom říct?

Je to taková slátanina na způsob hry, na kterou jsem si hrála jako dítě, Cest domů, Romeo a Julie a samozřejmě je v tom také mé myšlení - jak úžasné, co?

Ne, tím chci asi říct, že jsem na tuhle knížku fakt hrdá. Samozřejmě vím, že většinou už dneska nikdo nečte zamilované dívčí románky, co stejně dobře dopadnou (asi jsem se měla narodit o dvacet let dřív), ale i tak tohle je jediný způsob psaní (i čtení), který mě baví a je mi úplně jedno, že to nikdo nechce číst.

A teď se konečně dostaneme k ději.

Nekonečně mnoho postav, dvě (respektive a víceméně tři) rodiny, se navzájem nenávidí, ale samozřejmě jejich děti (jedny z jejích dětí) se do sebe zamilují.

Intriky, pomluvy, láska a šťastný konec.

Takhle by se asi dala charakterizovat moje nová knížka.

Zaujalo vás to?

Asi ne co, ale i tak to sem dávám. :D


Rodiny se společnou minulostí - 1. část - Odhalení a usmíření

1. kapitola
Prokletá minulost


"Nekoukej pořád na tu…" nedokázal vyjádřit svůj odpor Matěj Vích, když jeho bratr, Michal, koukal na Michaelu Rosovou. "Největší mrchu na světě!"
"Já na ní přeci nekoukám," hájil se Michal, ale věděl, že je to marné. "Ona není mrcha je jenom," pokoušel se jí nakonec omluvit - jako by to snad bylo něco omluvitelného.
"Já ti plně rozumím," vložila se do jejich rozhovoru Zuzana Máchová, jejich sedmnáctiletá sestřenice, když už to dál nemohla poslouchat. Pořádně se napila něčeho, čemu se v tomhle baru říkalo pomerančový džus, nadechla se a snažila se tvářit se lhostejně. Proč jsem vůbec mluvila?, napadlo jí.
Zuzka Máchová a Matěj a Michal Víchovi byly parádní trojice. Vyrůstali v jednom domě, Zuzčin táta a máma Matěje a Michala vlastnili společně nemocnici (ale vedle jí jejich otcové) a byli i vychováváni v tom stejném prostředí a za jedním cílem: Nenávidět Rosovi.
"Já ti opravdu rozumím," pokračovala Zuzka, když jí Matěj obdařil nechápavým a odsuzujícím pohledem. "Vážně, ale Míša… teda Michala, ona je… je to… Vážně ona?!"
"Je to kráva," doplnil Zuzku Matěj, i když si byla vědoma toho, že nic takového říct nechtěla. Opravdu ne.
Michal se na ní podíval prosebným pohledem a něčím co říkalo, zabij mého bratra! Obdařila ho soucitným pohledem, ale věděla, že to moc nezabírá.
"Co je?" okřikl je Matěj, čímž samozřejmě narážel na jejich pohledy mezi sebou. Zuzka ani Michal mu nehodlali odpovídat. "Copak ty jsi nemyslíš, že je to blbka, kráva a já nevím, co ještě?!"
"No ano, myslím…" začala opatrně Zuzka spisovně a snažila se tvářit neurčitě. Zároveň jako kamarádka, ale zároveň jako člověk, co nenávidí Michaelu Rosovou.
Proč to nejde dohromady?, zeptala se sama sebe.
"Moc díky," pronesl význačně Michal a tvářil se docela zklamaně. Zuzka ho chápala, ale jí prostě nenáviděla.
"Ale naprosto ti rozumím," řekla nakonec. Taky kdo jiný by mohl, že? Její srdce moc dobře vedlo, jaké je to milovat nesnesitelně dlouho někoho naprosto nepřístupného, kdo vás nesnášel, ale přesto jste k sobě měli dřív tak moc blízko. Milovali jste se.
"Co? To jako taky miluješ někoho z té jejich famílie?" nechápal Matěj, a ona, Zuzka, rozhodně neměla potřebu mu něco vysvětlovat. Na jednu stranu to sice byl její druhý nejoblíbenější bratranec - a měla jen dva -, ale na tu druhou stranu to byl blbec na entou.
Zuzka se hluboce zamyslela. "Samozřejmě, že ne,"odpověděla nakonec. "To je naprosto absurdní, ale.. to je radši jedno. To bys nepochopil."
"Ehm," odkašlal si Matěj. "A já myslel, že si spisovná. To bys? To přeci není spisovný ne?"
"Ale ano, je… Sice se zdá, že "to by jsi" je spisovné, ale ve skutečnosti není. Právě že formulace s bys, jsou spisovné, i když se to na první pohled tak nejeví," odříkala poslušně Zuzka. Naučila se to, protože t vysvětlovala hodně často. Jednou dokonce i fyzikářce a chemikáři.
"Ale zpátky k tématu," odbočila zase Zuzka, "chtěla jsem tím jenom říct, že má právo být zamilovaný, ale to je asi tak všechno. Věř mi Michale, jejich rodina je prokletí a to se všichni a ti s nimi společní."
I on, dodala v duchu, ale tohle bylo jen její soukromí a naprosto nikdo to nemusel vědět, ani její oblíbení a jediní bratránci.
"Já už jdu," řekla Zuzka, "a ty," ukázala na Michala, "pojď radši taky."
Chytila Michala za ruku a odtáhla ho někam daleko.

---- pokračování příště

Upřímně chápu, že si to asi přečte málo lidí (kdo ví jestli vůbec), ale i tak mě baví psát tuhle knížku a doufám, že se tu najde alespoň jeden ze dvou lidí, kterého tento příběh bude bavit.

Vaše
Džajna Dževil
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.