What do you see?

17. prosince 2012 v 20:19 | Džajna Dževil |  Výlevy mého nepochopitelného mozku
Nic! Ne vážně, vidím naprosté nic.
Možná tenhle článek píšu jen proto, aby na můj blog přišlo víc lidí, nebo jsem prostě jenom totálně zoufalá z tak blízko budoucnosti - příštích čtyř, spíše jen tří, dnů.
Zítřek - zkoušení z češtiny, přírodopisu, nejspíš píšeme z němčiny a určitě píšeme pololetní písemku z matematiky.
Středa - měla jsem být zkoušená z dějepisu, ale naštěstí máme nějaký projekt, takže snad středa i čtvrtek už tak hrozné nebudou.
No a nakonec i ten čtvrtý den, pátek. Ne, opravdu nemám strach z konce světa - to je asi to poslední, co mě trápí.

Ale to jsem naprosto odbočila od tématu. Takže, co vidím, když zavřu oči?
Popravdě, naprosto nic, vidím jen naprostou černotu a vím naprosto přesně, že to není mou mizernou fantazií - tu mám totiž, alespoň podle mě, velice na vysoké úrovni.
Takže pomiňme tu naprostou černotou, kterou vidí naprosto každý a ponořme se do mé fantazie a do mé mysli, do té skutečné, ve které se bijí dva naprosto rozdílné temperamenty - Sangvinik s flegmatikem b jednom a cholerik s melancholikem v jednom, do toho se občas přidá slečna puberta, paní dospělost a mé nesmělé dítě a jsem z toho já!
Takže pokud se ponořím do této naprosto složité mysli, na jednu stranu vidím sebe na střední škole, jak se jako první umístím na těch přijímačkách, vidím se na prknech divadla nebo někde v chemické laboratoři.
Ale na tu druhou stranu se vidím zítra při zkoušení z češtiny, jak mi dá třídní pětku z toho zkoušení, nebo se vidím až o prázdniny otevřu katedru a uvidím tam pětku, čtyřku nebo trojku z fyziky a budu vědět, že můj nejbližší sen - gympl - můžu hodit do koše.
Také se vidím na taneční soutěži, které se účastní větší část naší třídy.
Vidím postavy svých knížek, vidím divadlo (můj skutečný a největší sen), vidím mnou vydanou knížku, vidím se hrát a zpívat na podiu - a to je asi ten největší problém. Můj největší zkrat, moje největší slabost.
Vím jistě, že jsem v dubnu zmiňovala, že naše škola pořádala Divadelní a taky jsem jistě psala, že jsem se nabídla třídní, že si to vezmu na starost.
A to je asi ono.
To je to, co vidím, když zavřu oči a otevřu mysl. Vidím to zklamání. Zklamání v sobě.
Teď naše třídí zkouší na taneční soutěž, plánují tu vcelku oblíbené holky ze třídy, ale když jsem něco plánovala já (a ze začátku to vypadalo opravdu slibně) tak to nevyšlo.
To je to co vidím, to co mě bude vždycky trápit, to zklamání, že jsem nedokázala něco, na čem mi záleželo, na čem m pořád zaleží.
Na jednu stranu se mi chce věřit, že to třeba vyjde letos, že vytisknu ten - již opravený - scénář, určí se hlavní role (na jednu stranu doufám, že to budu já) a bude se pravidelně zkoušet, samozřejmě tak, aby to všechny bavilo.
Jenže vím, že tohle je jen sen mé pomatené mysli, Pomáda-alá-naše třída zůstane totiž jen zklamáním.


Ale abych tady nemluvila jen o tom špatném. Když tohle totiž všechno pominu, vidím opravdu sebe na tom podiu s vydanou knížkou a mám se spokojeně a to se, doufám, jednou stane. (přinejhorším budu nějaká češtinářka a budu vymýšlet nová pravidla pravopisu :D)

Tak se mějte milánkové, doufám, že se máte líp a raději moc oči nezavírejte, nemyslete a užívejte si přítomnosti - ať si užívá alespoň někdo z nás.

Vaše
Džajna Dževil
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terrina | Web | 17. prosince 2012 v 20:26 | Reagovat

Je pravda, že když zavřu oči vidím tmu, ale pro mě je to nějakej podnět k tomu začít přemýšlet.. :D

2 Yummy^^ | Web | 17. prosince 2012 v 20:49 | Reagovat

[1]: Presne :) Tiež vidím len tmu, a to ma pobáda k tomu, aby som zistila, čo je za ňou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.