Prosinec 2013

What next?

7. prosince 2013 v 18:28 | Izzie
Už dlouho se chystám napsat tento článek, článek na toto téma, ale většinou jsem ho měla v hlavě vždy, když jsem nebyla doma. Teď jsem, sice blbne blog, takže netuším, kdy přesně se článek zvěřejní, ale rozhodla jsem se to konečně napsat.
Chtěla bych se tu zmínit o třech dívkách, které jsem považovala/považuji za nejlepší kamarádky. Budu jim říkat jmény, tak snad se, kdyby si to náhodou přečetly, neurazí.

Každý z nás má v životě nejlepší kamaráku, tu spřízněnou duši se stejnými názory, se stejnými myšlenkami, zájmy, stejnými oblíbenými filmy a prostě je to někdo, komu můžete říct všechno, někdo kým jste si na sto deset procent jistí.
Většinou má člověk za život jednoho takového člověka, někoho s kým mu to vydrží navždy (ale samozeřjmě nemluvím tu o nějaké pravé lásce, ale o pravém přátelstvím).
Jenže všechno není tak jednoduché, v první části mého zatím patnáctiletého života to byla Kat. Nejlepší kamarádka, se kterou jsem prožila to nejúžasnějši dětsví, které bych ani v těch mým divokých představách nedokáazla vvtvořit. Dělili jsme se o svačiny (aspoň myslím :D), hráli si na manžele, na sestry, vymýšleli si hry, které byli inspirací pro nějaké mé příběhy, zkrátka je to někdo, na koho nikdy nezapomenu. ALe samozřejmě naše cesty se rozdělili na konci páté třídy, i když naše nejlepší přátelství trvalo ještě o něco dál. šla na gympl a já zůstala na základní škole. Nechtěla jsem si připustit, hodně dlouho jsem to nechtěla připustit, že jsem přišla o nejlepší kamarádku, že už jsme prostě jen dvě holky, které mají společné vzpomínky, které se dál přátelí, ale že už prostě nejsme "BFF".

V šesté třídě jsem však lépe poznala Irču, zhruba do té paté třídy - do necelé poloviny šesté třídy - jsem jí neměla ráda, asi hlavně z důvodu, že jsem se domnívala, že mi chce přebrat Kačku (takové to kamarádské přebíraní, chápete, ne?)
ALe spřátelily jsme se, byl to někdo, kdo měl stejné názory jako já (a vlastně pořád má), víceméně i stejné zájmy. Moje spolusedící na angličtinu, holka, které jsem, doufám, alespoň trochu pomáhala s matematikou, chemií nebo fyzkou. Byl to někdo, kdo mě neskutečně podporoval, někdo, jehož přátelství jsem si vážila, ale když se nad tím vším zamyslím, jak to skončilo... no přála bych si, aby to bylo skutečné, ale myslím, že se to nikdy nedozvím.
V polovině devétá třídy se to prostě pokazilo, mohla jsem za to sama, ano. Už jsme spolu prostě nechodili do školy (a ještě s jednou holkou), chvilku jsme se bavily dál, no spíš spolu jen seděly na angličtině, ale nakonec skončilo i tohle, pravdou je, že toho nikdy nepřestanu litovat, ale možná to tak bylo lepší, ro rozloučení na konci devítky pak vlastně bolelo mnohem mnohem míň.

A mezitím tu byla i Verča. Byla tu pro mě kdykoliv jsem potřebovala. Poradila mi s čím koliv, co jsem potřebovala. Je pravda, že jsem to dlouho neviděla. Jasně, máme toho málo společného a jsme každá jiná, ale vím, že tady pro mě vždycky bude. A samozřejmě se vždycky budu bát, že jí ztartím jako Kačku a Irču, což se asi pomalu stává, chodí do školy do Prahy, já tady. Na fb se skoro nepotkáváme a...
Prostě to všechno brzo skončí, vím to, prostě to tuším.

Do tohohle článku jsem nejspíš chtěla napsat něco jiného, něco "duchaplnějšího", ale dneska už mám tak trochu vygumováno, asi to bude těmi antibiotiky. Ale jedno vím jistě, tyhle tři holky mám pořád ráda a vždycky je budu považovat za ty nejlepší kamarádky.

Vaše Izzie

Pevně odhodlaná, ale pořád ještě zmatená Izz

6. prosince 2013 v 19:43 | Izzie
Použijme to slovo odjakživa, ačkoliv, to rozhodně odkajživa nebylo.
Odjkaživa jsem prostě vymýšlena kdejaké příběhy, samozřejmě odjakživa se dá zkrátit na dobu od mých šesti let, což je, spočtu, protože jsem na matematiku opravdu geniální pomocí kalkulačky, devět let.
Věnovat se něčemu devět let mi přijde jakože už docela dobrý úspěch, ačkoliv chápu, že když trénujete napříkald na olympiádu, věnujete se tomu už od nějakých čtyřech let a i tak se vám nemusí podařit uspět, ale to je hodně nesrovnatelná činnost.
Tak či tak, dneska jsem si konečně řekla, že chci, aby lidi znali to, co píšu, aby o mě někdo věděl a jelikož je na tomhle blogu hlavně spousta mých žvástů, rozhodla jsem se založit nový, samozře i-am-i-izzie, pořád zústane, i když sem nikdo nechodí. Budu sem dál psát své blbosti co mě napadnou, mé myšlenky, mé pocity, budu si tu dál vést svůj "deník" plný zmatených pocitů, ale potřebuju i něco, kde mě lidi budou znát.
Ono samozřejmě... vím, ře mě to za chvilku přejde, že mě přestane bavit, jak tam nikdo nechodí, ale zatím jsem odhodlaná ten blog rozjet a prostě dělat to, co miluju... Vymýšlet příběhy! a pak je samozřejmě sepsat :D

Tak se mějte hezky
Vaše Izzie ;)