Říjen 2014

Ale tady je...!

9. října 2014 v 9:15 | Izzie |  Výlevy mého nepochopitelného mozku
Ale tady je... tak zatím končí příběh, který teď píšu. Nemůžu říct, že bych byla nějak extra zaseklá, začala jsem včera, po dlouhé době a myslím, že z toho vyšlo něco docela dobrého, ačkoliv je to zatím necelá A4 velikostí 12, kterou brzo změním na 11.
Dlouho jsem nic nepsala, jak sem, tam do svých příběhů... nevím čím to je, pořád chci psát, pořád mě to baví a dokonce na to mám i čas, ale jsem prosě líná...
Včera mi dala jedna profesorka, ta jediná, která na naší škole bere trochu vážně češtinu, lísteček. Lísteček s názvem nějaké soutěže, abych to prá zkusila. Mám poslat příběh, povídku, básničku, cokoliv, ne delší než dvě A4... no a jsme u prvního problému, ono jich je teda víc.
Pokud se dopsaní opravdu ponořím, mám příběhy dlouhé (ty nedopsané) minimálně na 35 A4 velikostí 11! Dala bych tam jen jednu kapitolu, to by docela i šlo, jenže smyslem kapitoly je, že se v další (hlavně u Deníků pražské smetánky) o několik kapitol dozvíte, jak to pokračovalo.
Téma je libovolné, takže to by zase takový problém nebyl, až na to, že kapitolu, kterou právě píšu... no :D nebudu se vyjadřovat, ale posílat jí učitelce, aby mi jí zhodnotila, není asi nejlepší nápad.
Ačkoliv když pominu tuto maličkost, příběhy, povídky, jak jim říkám, na ty mám teď dva nápady, kdybych trochu zapracovala, byly by tu i tři, ale mám takový dojem, že s mým naučeným smyslem pro popis všeho, co se děje a hlavně, jak kdo vypadá, neobstálo by ani tohle na stránku, stránku a půl, řekněme že ty dvě, kdybycž změnšila písmo, s čímž počítám...
Bojím se, nechci tohle pokazit, protože je to, řekla bych, docela i šance... Nejde mi o úspěch v té soutěži, myslím, že na to šanci nemám, ale to, že si můj příběh přečte někdo, jako je ta profesorka, to mi přijde docela fajn. Teď jen vymyslet co.
Mám na to dneska celé dopoledne, nešla jsem do školy. Je to skoro jako být za školou... no, budu to mít omluvený, ale pár lží na to padlo - tátovi ano, protože se teď "snaží", jen pořád neví, jakou barvu mám ráda, co jím a co ne (ano tohle by se dalo odpustit, protože to je složité)... apodobně. Jenže to, co by měl udělat doopravdy, to neudělá nikdy. Mamka jde znovu do nemocnice, takže s ním s bráchou budu samy... někdy přijde babička, což myslím bude v pohodě.
No nic, já jdu přemýšlet, nebo spíš brouzdat po internetu a nedělat to, co bych měla - přemýšet a učit se.


Vaše Izzie